- Orientální písemnictví
- Literatura starověkého Řecka
- Literatura starověkého Říma
- Evropská středověká literatura
- Dějiny české literatury do doby husitské
- Naše písemnictví v období od Lipan k Bílé hoře
- Naše písemnictví v období temna
- Evropský klasicismus a osvícenství
- Evropský preromantismu a romantismus
- Světový literární realismus
- České národní obrození
- Česká literatura ve druhé polovině 19. století
- Česká poezie v 80. a 90. letech 19. století
- Česká poezie na přelomu 19. a 20. století
- Česká realistická próza přelomu 19. a 20. století
- Světová poezie na přelomu 19. a 20. století
- Tradiční světová poezie 1. poloviny 20. století
- Světová próza v 1. polovině 20. století
- Česká meziválečná próza
- Česká poezie mezi světovými válkami
- Vývoj divadla 1850 - 1950
- Česká literatura za druhé světové války
- Česká poezie od 1945 do současnosti
- Česká próza od roku 1945 do současnosti
- České divadlo od roku 1945 do současnosti
- Světová próza v 2. polovině 20. století
Antické divadlo
Poprvé se se slovem divadlo v lidských dějinách setkáváme v Řecku. V tomto smyslu se o Řecku právem mluví jako o „kolébce divadla“., i když Řekové divadlo nevynalezli, nýbrž se objevují ve vývoji divadla jako dědici a následovníci předchozích snah, které se již objevily v minulosti. Řecko však představuje nový a rozhodný vývojový stupeň: ze zárodečných stadií se tu konstituoval první ucelený tvar, jemuž Řekové dali podobu svéprávného umění a ustavili jej jako společenskou instituci.
Vznik divadla
Ve svých zárodečných podobách prošlo divadlo vývojovými etapami :
stupeň vývoje divadla odpovídá dosaženému stupni státní organizovanosti
a společensko-ekonomickým podmínkám – určitý stupeň vývoje divadla se
ustavuje vždy jako produkt společenské a politické kultury. Počátky
řeckého divadla nalézáme v kultických obřadech k poctě různých božstev.
Zprvu to byli především bozi vegetativního cyklu, kteří měli význam pro
zemědělství: Démétér a Dionýsos. Slavnosti měli podobu průvodu a s tím
souvisela jejich trojitá skladba : pompé (odeslání), agón (zkouška,
zápas) a kómos (triumfální návrat). Kult Démétér, která podle pověsti
dala lidem zemědělství, byl spojen s iniciačními obřady ( zasvěcování
dospívajících mládeže) v chrámu v Eleusíně, jejichž součástí bylo snad
mimeticky předváděné spojení velekněze a velekněžky, symbolizující
plodivé síly země. Kult Dionýsa, z jehož popela a krve vzniklo podle
pověsti lidstvo, obsahuje myšlenku, že smrt je neoddělitelnou součástí
života , přirozeným ukončením jedné jeho fáze a počátkem další. Z této
představy vznikly v praxi rituální zvířecí i lidské oběti , symbolická
smrt boha jeho znovuzrození. Dionýsa uctívaly především ženy
(bakchantky) v uzavřených sdruženích. Za zpěvů a tanců odcházely ženy z
obce do lesa, kde obětovaly bohu a v extázi se mu přibližovaly, po noci
strávené v lese se pak vítězně vracely domů.
Eleusínská mystéria a dionýsie získali nový význam v průběhu šestého
století př. n. l., zvláště za vlády tyrana Peisistrata (546 – 527),
který tyto původně thrácké obřady přenesl do Athén, aby oslavil vliv
ideologie aristokratické vrstvy a vtiskl jim charakter oficiálních
státních slavností. To ovšem byla příznivá půda pro rozvoj jejich
divadelních prvků. Součástí průvodů maskovaných i nemaskovaných
tanečníků a tanečnic byl i přednes lyrických písní (dithyrambů). Z
těchto sborových zpěvů, přednášených zprvu chlapci a později i muži, a
z mimetických tanců, jimiž bylo při zastávce průvodu znázorňováno
Dionýsovo umučení, se zrodila jakási primitivní hra, která se postupně
vyvinula do stupně , v němž mohla být nazvána tragédií. Roku 536 př. n.
l. předváděl hru Thespis a jeho forma předvedení nabyla takové obliby,
že již o dva roky později byla uvedena v Athénách. Tam už byl text
rozdělen mezi sbor a jednoho herce, kteří si navzájem odpovídali.Na
dalším stupni probíhal dialog mezi hercem a vůdcem sboru. Druhého herce
zavedl dramatik Aischylos, třetího Sofókles v pozdějších dobách přibyl
ještě čtvrtý nebo jej nahrazoval člen sboru. O zrodu veselého divadla,
komedie, nejsou přesné údaje. Pravděpodobně vzniklo v Řecku s písněmi a
tanci tzv. fallorů, kteří při dionýsiích nosili symbol
plodnosti-fallos. Podle Aristotela přišla komedie do Řecka ze Sicílie a
Řekové ji převzali již v rozvinuté podobě.
Předvádění komedií a tragédií
Předvádění komedií a tragédií bylo vázané na termíny oficiálních
státních svátků. Každoročně počátkem dubna se konaly v Athénách „velké
dionýsie“. Slavnosti byly několikadenní a účastnili se jich Všichni
svobodní občané. Ve svém dozrálém stádiu – v období athénské demokracie
za Perikla v 5. Století př. n. l. – měly tuto podobu:
Prvního dne byla do Athén slavnostně převezena dřevěná socha Dionýsa a
proběhlo představování autorů a herců (proagó). Druhého dne se konal
průvod a oběti, večer pak hody (kómos). Třetího dne se soutěžilo ve
sborovém přednesu dithyrambů. Čtvrtého dne proběhla soutěž pěti autorů
komedií. Po čtyři další dny bylo denně hráno po třech tragédiích
(trilogie) a jednom satyrském dramatu od téhož autora. Jeden z devíti
členů athénské zprávy (archontů) rozhodoval o výběru soutěžících a
každému pak přiděloval bohatého občana (choréga), který provedení
zajišťoval finančně a organizačně. Vítěze, jemuž byla udělena i
finanční odměna, určoval sbor desíti soudců. Hrálo se od časného jitra
a v hledišti se scházeli všichni svobodní občané. Nosili si do divadla
jídlo a pití, trávili tam denně osm až deset hodin. Vstupné se
neplatilo.
Architektura divadla
Pro soutěže byla budována v četných městech velkolepá divadla pod širým
nebem. Zpočátku byla dřevěná, později kamenná. Měla polokrouhlé
hlediště se stupňovitě se zvedajícími řadami sedadel, pod nimiž byly
umístěny hliněné nebo bronzové rezonanční nádoby. Měla kapacitu až 20
000 míst, i více. Na protilehlé straně uzavírala prostor obdélníková
budova (skéné), v níž byly šatny herců. . Z této budovy vedly tři
vchody na jeviště (proskénion, legeion), které mělo hloubku asi tři
metry a táhlo se po celé délce budovy (tedy až 40 metrů). Pod jevištěm
byl snížený kruhový prostor (orchéstra), kde byl umístěn sbor a někdy
tam byla i čestná sedadla. Vstupovalo se dovnitř dvěma postraními
vchody (parodoi). Po stranách jeviště stáli dva otáčivé hranoly
(periakty) s malbou znázorňující detaily dekorace. Řecké divadlo znalo
různá technická zařízení, například výsuvnou plošinu, jeřáb ke spuštění
boha, zařízení na speciální zvukové a vizuální efekty (hromy a blesky).
Vedle tohoto velkého divadelního prostoru existoval jakýsi typ
„komorního divadla“, kde se pěstoval přednes a zpěv. Různých typů
divadel postupem doby přibývalo, takřka každé větší město mělo svá
divadelní zařízení.
Úloha herce
Hra pod širým nebem kladla velké nároky na herce. Jako celek bylo řecké
divadlo syntézou mluveného slova, zpěvu a tance. Zpěv a tanec příslušel
sboru, který byl ve starších dobách až padesátičlenný. Herci, jejichž
počet nepřestoupil čtyři, byli výlučně muži a hráli v maskách. Každý z
nich hrál během trilogie několik rolí a kromě hlavního herce
(protagonisty) hráli ostatní více rolí i v každé její části. Používali
paruky a bli oděni v dlouhé zdobené roucho, které se vyvinulo z roucha
kultovního. Na nohou měli vysoké boty měkké kůže s vysokou podrážkou.
Řecké herectví proslulo vysokým uměním přednesu a gestiky, jimiž musel
herec zvládat obrovský prostor divadlo. Herci byli specializováni na
herce tragédií a herce komické. Zejména první se ve splečnosti těšili
velké úctě, byli vyznamenáváni někdy jim byly svěřovány i významné
společenské funkce. Od roku 450 př. n. l. byla zavedena soutěž o
nejlepší herecký výkon.
Náměty a formy divadelních her
Námětem tragického a zčásti i komického divadla byly děje řeckého
bájesloví, příběhy divákům většinou známé. Dramatikové se proto
nesoustřeďovali na příběhy, nýbrž na jejich filozofický či aktuálně
politický význam. Ale i důležité historické události se stávaly tématem
dramatického zpracování. Hry měly podobu buď jednotlivého dramatu nebo
byly tři hry spojovány v celek trilogie. K ní byla připojována satyrská
dohra, která látku pojednávala v komické rovině. Ve starších tragédiích
měli herci zpravidla dlouhé monology, přerušované ve vzrušenějších
pasážích střídavými kratšími replikami ostatních herců. Závazná byl
jednota (ucelenost) děje. Jednota místa a času vyplývala z podmínek hry
– ze stabilního prostoru a z toho, že se hrálo v exteriéru. Tragičnost
situace vyplývala ze střetání hrdinů s nadosobními věcmi – s osudem,
zákony či bohy. Proto má antická tragedie především etické a
filozofické poslání. Cílem díla byla katarze, vnitřní očista diváka
pocity prožitými při představení. Protože v hledišti byla přítomna celá
obec, měla tato očista kolektivní povahu : projevoval se tak
společensko – politický charakter řecké tragedie. Nejslavnějšími autory
tragédií byli Aischylos, Sofoklés a Eurípidés.
Aischylos
Aischylos (525 – 456 př. n. l.) napsal asi devadesát děl. Na pozvání
tyrana Hieróna prováděl svá díla na Sicílii, kam na sklonku života také
z politických důvodů uprchl. Zažil dobu rozkvětu Řecka, což se
projevilo v jeho díle, které je naplněno ušlechtilými lidskými ideály,
obranou pozitivních hodnot řecké pospolitosti a neměnného božského
řádu, jak je to zřejmé zvláště ze zachovaných tragédií Prosebnice, Sedm
proti Thébám a Upoutaný Prométheus. Nejvýznamnějším dochovaným dílem je
trilogie Oresteia, drama zločinu, trestu a vykoupení. Úhelným kamenem
jeho etiky byl pojem „hybris“ – překročení únosné míry v jednání a
myšlení člověka, po němž vždy následuje trest bohů. V tom byl poplatný
dobovému ideálu uměřenosti, jehož zachováváním se člověk vystříhal
porušení stabilního božského uspořádání světa. Ve zlomku, který se
dochoval z Aischylova rozsáhlého díla, je také jakási první „dramatická
reportáž“ o nedávné události – námětem hry Peršané je vítězný boj Řeků
proti perské invazi.
Sofoklés
Sofoklés (497 – 406 př. n. l.) navázal na Aischyla, ale lišil se od něj
hlubším psychologickým prokreslením postav. Omezením úlohy sboru,
zavedením třetího herce a některými novými postupy si vytvořil prostor
pro sestup do nitra člověka a vyjádření konfliktů, jež se odehrávají
uvnitř hrdinů, jak o tom svědčí dosud hrané tragédie Antigoné, Ělektrá,
Král Oidipús. Neskládal již trilogie, ale jednotlivé uzavřené tragédie.
V době, kdy hospodářská situace řeckého státu dávala průchod
skepticismu a relativismu sofistické filozofie, ohajoval bortící se
hodnoty a ukazoval člověka ideálního, takového, jakým by měl být.
Eurípidés
Eurípidés (485 – 406 pč. n. l.) podroboval tradiční hodnoty rozumové
kritice, polidští bájeslovné látky, s nimiž nakládal značně volně, a do
svých her vkládal aktuální úvaha, v nichž kladl důraz na subjektivní
nároky a práva jedince proti požadavkům společnosti a ustálenému řádu.
Konflikty jeho děl obrážejí narůstající kritické dituace uvnitř řecké
společnosti. Eurípidés se také jako první zabýval společenským
postavení ženy, jak dosvědčuje jeho nejslavnější tragédie Médeia a
další díla s touto tématikou: Elloktrá, Hippolitos, Trójanky a
Bakchantky. U Eurípida ztrácí sbor svůj někdejší význam a tradiční
skladba tragédie je uvolněna; soustřeďuje se k momentům dramatického
napětí a dílčím výjevům je poskytován takový prostor, aby mohla plně a
účinně vyznít jejich divadelnost.
Autory nejstarších řeckých komedií známe pouze jmény. Ze sicilského
Epicharma se zachovalo několik zlomků, které svědčí o výrazném
komediálním talentu; předvádějí v komickém zrcadle příběhy Homéra.
Nejznámější řecký komediograf Aristfanés postihuje výsměchem zlořády
upadající athénské demokracie z pozic chvalořečníka „starých časů“.
Projevem jeho konzervativní satiry je komedie Žáby, kde v souboji
dramatiků výtězí Aischylos nad Eurípidem, tedy tradiční staré hodnoty
nad rozkladným novátorstvím. Jeho komedie vynikají vyhrocenými
komickými situacemi, ostrými šlehy a komediálními nápady, jsou
divadelně nesmírně působivé. Zušlechtil dědictví starší komedie, ale
využil tradice komického herectví. V dalším vývoji se komické řecké
divadlo ukázňuje, ztrácí ostří politické satiry a tematicky se obrací
spíše k oblasti soukromého života. Prohlubují se charaktery postav a na
jevišti se formují typy. Představitelem této uhlazenější podoby komedie
je Menandros. Účinek jeho her plyne z prokreslení povah, vtipnosti
dialogu a umné intriky. Ve veselém divadle přetrvává dionýská bujnost.
Veselé divadlo bylo oblíbeno zvláště v plebejských vrstvách. Používalo
se v pantomimách doprovázených mluveným textem, jež líčily reálné
výjevy ze života a v nichž vystupovaly také ženy.
Vývoj divadla na území Římské říše
Zejména toto komické plebejské divadlo silně ovlivnilo počátky a vývoj
divadla na území Římské říše, která v kulturním ohledu a zvláště v
oblasti divadla převzala řecké dědictví. Jeho nejstarším typem je tzv.
atellánská fraška, nazvaná podle města, kde byla pěstována. Bylo to
improvizované komické divadlo, čerpající z lidského života a užívající
ustálené komické typy. V polovině 4. Století před n. l. pronikly do
Říma spolu s etruskými kněžími magicko – náboženské hry, které se v
upravené formě později staly součásti tzv. římských her a zaujaly
důležité místo vedle her sportovních a různých podívaných.Z etruštiny
přešel do latiny také název herce : histrio. Jinak převzali Římané
tvary divadla od Řeků, čímž v podstatě zamezili rozvoji vlastního
divadla. Postupně však provedli některé změny, tykající se hlavně
architektury a techniky divadla.
Také pozměnili řecký divadelní prostor tím, že prohloubili a
prodloužili jeviště, takže mohlo sloužit nákladným a velice výpravným
hrám. Sbor vystupoval na jevišti a v původní řecké orchéstře byla
zřízena sedadla pro významné hodnostáře a boháče, chudina byla vykázána
do vzdálenějších a nejvyšších řad. Zdokonalili divadelní techniku
zavedením nových strojů, divadelní budovu pokryli plátěnou střechou pro
větší pohodlí zvláště publika a zavedli novinku, dvě opony (jednu
hlavní, spouštěnou shora, a druhou pomocnou), čímž rozdělili původně
jednotný prostor, společný pro herce i diváky. Kromě toho existovala
také menší divadla pro neveřejná představení, cirky pro gladiátorské
hry, vodní nádrže pro divadelně předváděné námořní bitvy aj.
Herci zprvu pod vlivem etruských tradic hráli bez masek, odění v bohatá
roucha; později se vlivem Řecka bohatě uplatňovaly masky, kothury, v
komickém divadle bujné deformace. Velký důraz byl kladen na dokonalost
mluveného projevu a vysoké úrovně dosáhla mimika i gestika,
propracovaná do značných detailů. Divadlo bylo v Římě a celé říši
značně oblíbeno, bylo především zdrojem zábavy a potěšení. Společenská
funkce řeckého divadla byla zanedbávána, možno říci, že byla ztracena a
zapomenuta. Cílem divadla bylo především odvrátit pozornost od
politických a hospodářských problémů státu. Vášeň pro divadlo a
společenské důsledky popularity jeho vykonavatelů byly tak veliké, že v
něm mnohdy působili jako herci i vysocí hodnostáři a někdy i sami
císařové. V oficiálním společenském hodnocení byli ovšem herci v
povržení, protože většinou pocházeli z řad otroků, ale to nebránilo,
aby soukromě byli často v největší oblibě, zejména u svých milců a
milenek z řad vysoké aristokracie, kteří je nezřídka i bohatě
obdarovávali.
Římané zachovali řecké rozdělení divadla na vážné a veselé. Zatímco
komické divadlo žilo od dávných dob římského státu hlavně ve svých
plebejských podobách, které byly považovány za „nízké“, literární
římské drama se utvářelo v první polovině 3. století př. n. l., a to v
podobě překladatelů řeckých tragédií a komedií. Zasloužil se o to
především Livius Andronicus, otrok řeckého původu. Roku 207 bylo státem
povoleno založení organizace herců a dramatických spisovatelů; její
členové volně zpracovávali řecké předlohy pro potřeby římských divadel
spisovali komedie a tragédie dvojího druhu – s řeckými náměty
(palliata) a s tématy z římské historie a života(togáta). Názvy
pocházejí z kostýmování herců, jež bylo pro tato dva druhy rozdílné.
Zájem o komediální divadlo zatlačil do pozadí tragédii, jejímž
nejvýznamnějším římským představidelem byl filozof Lucius Annaeus
Seneca , který ve svých dílech (Medea, Phaedra) stupňoval dramatické
napětí svých většinou řeckých předloh do krutých výjevů a drastických
scén, prokládaných moralizujícími úvahami. Bohatší je dědictví římské
komedie, jejíž nejvýraznější představitel Titus Maccius Plautus se
zapsal do dějin divadla bujnými komediemi s živou lidovou řečí a
divadelně působivými typy. Divadelní kvality jeho komedií zajistily
části jeho díla životnost až do našich časů; mnohé z nich inspirovaly i
pozdější dramatiky (Molier, Shakespeare, Klicpera). Terentius byl
autorem komedií podstatně uhlazenějších, jeho styl byl kultivovanější,
v jazykových prostředcích i divadelních situacích střídmější.Dívka z
Andru, Formio a Kleštěnec ožily v evropském divadelnictví zvláště v
období humanismu a za renesance.
Úpadek divadla
V 1. století př. n. l. a na rozhraní letopočtu převažovala v komediální
tvorbě domácí tematika a veselé divadlo se bohatě rozvinulo v různých
podobách. Pěstovaná byla „atellana“, které se věnovala zvláště římská
„zlatá mládež“ a v níž převažovala obhroublá karikující komika, často
obscénní. Provozován byl minus, obměňující řecké prvky a vyhovující
požitkářskému publiku i předvádění erotických praktik. V minu
vystupovaly také herečky, pocházející většinou rovněž z řad otrokyˇm a
podobně jako jejich mužští partneři konkurující profesionálním
kurtizánám. Mnozí vzdělanci odmítali tyto úpadkové podoby římského
divadla, ale většina diváků, zvyklých na drastické podívané z cirku,
minus přijala, ba vyžadovala si ho. Výrazným komickým typem minu byl
šašek (stupidus). Také žánry komické i tragické pantomimy, kde tanečník
za doprovodu přednášeče předváděl různé příběhy a situace, se v římském
prostředí posléze zvrhly v úpadkovou záležitost, zabývající se
ponejvíce sexualitou. Tyto pokleslé podoby divadla vzkvétaly zvláště v
1. století n. l. za císařů Nerona a Caliguly, kteří sami v
představeních účinkovali, a zůstali oblíbenou zábavou až do zániku
římské říše v 5. Století n. l
Řečnictví
Řecko a Řím – kolébka rétoriky
V Řecku bývala rétorika jednou z nejzávažnějších věd : královnou věd
byla filozofie, bájící o základních otázkách lidského života, jeho
smyslu, o pravdě, o logice myšlení, ale hned vedle ní byla uváděna
rétorika. Řecká demokracie předpokládala. Že se celá obec sejde, aby
hlasováním rozhodla o nezávažnějších otázkách. Tyto otázky však někdo
musel občanům vyložit, protože neexistoval tisk. Hlavním komunikačním
prostředkem byl živý lidský hlas. Ten musel ovládat celé náměstí,
amfiteátr, senát. Řečník musel vyslovovat zřetelně a mluvit přesně,
jednoznačně. Politik, herec, soudce, učitel, obchodník – ti všichni
byli úspěšní do té míry, jak dalece byli rétory, jak dalece dokázali
hlasem ovládnout prostor a argumenty ovládnout mysl lidí.
Řekové věnovali mnoho úvah ve spisech problému pravdy v rétorice a
problémům etiky rétora. Dobře si uvědomovali, že jako nůž může člověku
ukrojit chleba nebo probodnout srdce, tak i řeč může nadchnout tisíce
lidí k velkým činům nebo k divokému řádění. U klasický filozofů a
rétorů čteme úvahy o řeči senzorické a řeči motorické. Senzorická řeč
je ta řeč, která je přijímaná smysly, tedy řeč ze zorného úhlu
posluchače. Motorická řeč je tatáž řeč nazíraná z pohledu řečníka, tedy
řeč, která má vést posluchače k akci. Klasická rétorika si dobře
uvědomovala, že hodnotit řeč je nutno z obou těchto pólů, jak z pozice
řečníka, tak z pozice posluchačů. Skutečný rétor myslí nejen na obsah a
formu svého projevu, ale i na jeho účinky v sociálním terénu, do něhož
jeho řeč vstupuje.
Řečtí rétoři znali i onen vztah mezi myšlením a řečí. Věděli, že
logické myšlení je základem logického projevu. Způsob řeči jest obrazem
ducha – takové bylo heslo starých Římanů. Myslíme ve slovech, řeč je
myšlením nahlas. Docenění rétoriky ve starém Řecku a Římě našlo výraz v
tom, že člověk byl po staletí nazýván homo loques , tedy „tvor
mluvící“. Až v 18. století se objevuje označení homo sapiens, tedy
„člověk rozumný“, „tvor myslící“.
Mladí Řekové hledali poučení u zkušených řečníků a takovým byl sicilský
velvyslanec v Athénách Gorgiás z Leontin. V r. 427 př. n. l. vyhověl
požadavkům mladých posluchačů a založil první rétorskou školu. Gorgiás
tvrdil, že týž význam má moc slova pro rozpoložení duše, jako má
složení léků pro stav těla.
Hippokrates
Ve stejné době žil v Řecku slavný lékař Hippokrates a jeho zájem o
řečnictví dokazuje, jak byla rétorika obecně uznávanou vědou.
Hippokrates chápal zdraví člověka jako harmonii jeho šťáv. Šťávy podle
Hippokrata zakládají i různost temperamentu jednotlivých lidí.
Převláda-li krev, je člověk sangvinik. Převládá-li cholé (žluč), je to
cholerik. Člověka ovšem může ovládat i chlen (flegma), potom je
flegmatik. Může být i pod vlivem šťávy zvané černá žluč (malania cholé)
– takový je melancholik. Hippokrates se potom zamýšlel jak se tyto typy
temperamentu odrážejí rétoricky, v jejich projevech. U typu tak slabého
jako je melancholik, upozorňoval na nebezpečí frází: bojí se vyslovit a
postavit se za vlastní názor, skrývá se za citáty, za výroky mocných ,
jeho řeč bývá snůškou cizích myšlenek a výroků jiných lidí. Sangvinik
bývá silná osobnost a také výborný řečník. Je ovšem i zde jisté
nebezpečí – podceňování slabin.
Démosthenes
Mimořádně slavným řečníkem Řecka ve 4. století př. n. l. byl
Démosthenes. Byl velmi málo přírodou vybaven k dobré řeči, měl potíže s
dechem, měl slabý hlas, nejasnou výslovnost, navíc nepříjemný tik
(potrhával při řeči ramenem). Začal tedy běhat po pobřeží a překřikovat
příboj. Postupně se mu upravil dech a zesílil hlas. Nepříjemného tiku
se zbavil tak, že se postavil pod strom, na větev pověsil meč, který ho
při každém trhnutí hrotem odnaučoval, až ho nakonec tomuto tiku
odnaučil. Potíže s výslovností vyřešil pomocí oblázků, jimiž si
podložil jazyk a trénoval tak dlouho, až jich nebylo za potřebí.
Démosthenes přednášel útočné řeči proti Filipovi Makedonskému, tzv.
filipiky.
Sokrates
Sokrates bojoval za etická měřítka v rétorice a vypracoval metodu
systematického vedení rozhovoru. Podle něho rétor je povinen bojovat za
pravdu. Podobně jeho žák Platona označoval rétoriku za psychagoria,
tedy vodění duší, a již z toho vyvozoval odpovědnost řečníka. Ve starém
Římě zastával obdobmé názory Marcus Tullius Cicero. Napsal řadu spisů o
rétorice, např. De inventione, Orator aj. požadoval, aby si řečník
kladl tři základní cíle : dokázat pravdu, získat sympatie a pohnout k
jednání. Etický způsob pravdy stojí u něj na prvém místě.
Nejen v Řecku, ale i v Římě byla celá plejáda skvělých rétorů a učitelů
i teoretiků rétoriky.Cornelius Tacius napsal Dialog o řečnictví. V něm
zaznamenává spor mezi rétorikou a poezií, kritizuje vyumělkovanost
rétoriky v tomto období v Římě, její úpadek k manýrismu. Dalším takovým
rétorem byl Marca Fabia Quintiliána. Napsal 12 knih o rétorice. Byl
prvním státním učitelem rétoriky.
Praxe v Řecku se tak silně dožadovala výuky rétorů, že se objevili
profesionální pisatelé soudních řečí, kteří podle přání zákazníka
vypracovali úderné obžaloby či způsobilé obhajoby. Ba dokonce sofisté
neváhali cestovat od města k městu a poskytovat kursy rétoriky. Později
dochází k jejich úpadku a řada autorů kritizovala jejich sofistiku –
ochotu vést slovní sporo cokoliv, bez ohledu na realitu, pravdu,
zásady.
Aristoteles
Největším z řeckých myslitelů, který zformuloval řadu principů, na
nichž stojí rétorika dodnes, byl Aristoteles. Jeho nejznámější spis se
nazývá Rétorika. Aristoteles se zabýval celou řadou věd. Někdy bývá
nazýván „akademií věd starověku“. Byl vychovatelem Alexandra Velikého.
Pro rozvoj myšlení o společnosti měl kardinální význam. Zvláště
významnou pro společenské vědy je jeho definice člověka : „Člověk je
tvor společenský“, bytost jejíž hlavní znaky , především řeč, vytvářejí
společnost.V r. 347 napsal svůj spis Rétorika ve třech knihách. V nich
ukazoval, že řeč je třeba chápat jako nástroj komunikace . z toho
plyne, že její hlavní funkcí je zajišťovat soudržnost lidské
společnosti. Pro každého člověka, který se chce zabývat rétorikou, jsou
významné tři nauky, kterými by měl projít.: natura – ars et doctrina –
exercitato.
Natura znamená uznání, že pro mistrovství v řeči jsou důležité
předpoklady dané přírodou : zdraví, dobrý dech, znělý hlas,
odpovídající vzhled, bystrost ducha atd. je proto nerozumné chtít od
kohokoliv vynikající výsledky v rétorice, jestliže trpí těžkým
astmatem. Objektivně ovšem platí, že přes 95 %lidí má základní
předpoklad stát se dobrým řečníkem .
Ars et doctrina – tedy umění a věda. Aristoteles velmi předvídavě
ukázal, že rétorika má své zákonitosti, které popisuje teorie a tu je
nutno zvládnout. Ale že je to také umění, a to je nutno nejen z knih
studovat, ale i ze života se učit, poslouchat nejlepší řečníky a umět
napodobit umělecké prvky v jejich řečnických vystoupeních.
Konečně třetím úkolem, vyžadovaným klasickou rétorikou, je
exercitáto. Jde o to, že dobrý rétor nevzniká jedním geniálním
projevem, nýbrž poctivou a dlouho opakovanou dřinu. Opakováním, novými
a novými pokusy, i když ten první skončil přímo katastrofálně.
Aristoteles mnoho přemýšlel i o osobnosti řečníka. Protože řeč byla pro
něho především nástrojem komunikace, a tedy mohutnou silou
společenskou, vyžadoval o rétora ethos (mravní zásady, pravdivé ideje),
pathos (schopnost působit na city lidí) a logos (rozvinutý rozum,
moudrost schopnost logiky).
Pěti prvky klasické rétoriky, kterými se ukazovalo rétorům, jak
připravovat projevy, aby obstály v senátě, před soudem či před
studenty, byli : invence (vyhledání důkazů), organizace, styl,
zapamatování a přednes. V duchu těchto principů klasická rétorika
vytyčila stále platné požadavky na stavbu projevu. Každý přednes má mít
vždy úvod stať a závěr. V klasickém Řecku se ona stať (podstata)
nazývala argumentatio a byla považována za jádro projevu, těžiště
rétorického vystoupení. Byla to rozhodující část projevu.
Historie přináší mnoho důkazů, že lidé už před tisíciletími si byli vědomi síly slova a významu řeči. Jistě ne náhodou zařadil i Budha mezi osm hlavních lidských ctností řeč.