referáty a taháky

Antické divadlo

Poprvé se se slovem divadlo v lidských dějinách setkáváme v Řecku. V tomto smyslu se o Řecku právem mluví jako o „kolébce divadla“., i když Řekové divadlo nevynalezli, nýbrž se objevují ve vývoji divadla jako dědici a následovníci předchozích snah, které se již objevily v minulosti. Řecko však představuje nový a rozhodný vývojový stupeň: ze zárodečných stadií se tu konstituoval první ucelený tvar, jemuž Řekové dali podobu svéprávného umění a ustavili jej jako společenskou instituci.

Vznik divadla
Ve svých zárodečných podobách prošlo divadlo vývojovými etapami : stupeň vývoje divadla odpovídá dosaženému stupni státní organizovanosti a společensko-ekonomickým podmínkám – určitý stupeň vývoje divadla se ustavuje vždy jako produkt společenské a politické kultury. Počátky řeckého divadla nalézáme v kultických obřadech k poctě různých božstev. Zprvu to byli především bozi vegetativního cyklu, kteří měli význam pro zemědělství: Démétér a Dionýsos. Slavnosti měli podobu průvodu a s tím souvisela jejich trojitá skladba : pompé (odeslání), agón (zkouška, zápas) a kómos (triumfální návrat). Kult Démétér, která podle pověsti dala lidem zemědělství, byl spojen s iniciačními obřady ( zasvěcování dospívajících mládeže) v chrámu v Eleusíně, jejichž součástí bylo snad mimeticky předváděné spojení velekněze a velekněžky, symbolizující plodivé síly země. Kult Dionýsa, z jehož popela a krve vzniklo podle pověsti lidstvo, obsahuje myšlenku, že smrt je neoddělitelnou součástí života , přirozeným ukončením jedné jeho fáze a počátkem další. Z této představy vznikly v praxi rituální zvířecí i lidské oběti , symbolická smrt boha jeho znovuzrození. Dionýsa uctívaly především ženy (bakchantky) v uzavřených sdruženích. Za zpěvů a tanců odcházely ženy z obce do lesa, kde obětovaly bohu a v extázi se mu přibližovaly, po noci strávené v lese se pak vítězně vracely domů.
Eleusínská mystéria a dionýsie získali nový význam v průběhu šestého století př. n. l., zvláště za vlády tyrana Peisistrata (546 – 527), který tyto původně thrácké obřady přenesl do Athén, aby oslavil vliv ideologie aristokratické vrstvy a vtiskl jim charakter oficiálních státních slavností. To ovšem byla příznivá půda pro rozvoj jejich divadelních prvků. Součástí průvodů maskovaných i nemaskovaných tanečníků a tanečnic byl i přednes lyrických písní (dithyrambů). Z těchto sborových zpěvů, přednášených zprvu chlapci a později i muži, a z mimetických tanců, jimiž bylo při zastávce průvodu znázorňováno Dionýsovo umučení, se zrodila jakási primitivní hra, která se postupně vyvinula do stupně , v němž mohla být nazvána tragédií. Roku 536 př. n. l. předváděl hru Thespis a jeho forma předvedení nabyla takové obliby, že již o dva roky později byla uvedena v Athénách. Tam už byl text rozdělen mezi sbor a jednoho herce, kteří si navzájem odpovídali.Na dalším stupni probíhal dialog mezi hercem a vůdcem sboru. Druhého herce zavedl dramatik Aischylos, třetího Sofókles v pozdějších dobách přibyl ještě čtvrtý nebo jej nahrazoval člen sboru. O zrodu veselého divadla, komedie, nejsou přesné údaje. Pravděpodobně vzniklo v Řecku s písněmi a tanci tzv. fallorů, kteří při dionýsiích nosili symbol plodnosti-fallos. Podle Aristotela přišla komedie do Řecka ze Sicílie a Řekové ji převzali již v rozvinuté podobě.

Předvádění komedií a tragédií
Předvádění komedií a tragédií bylo vázané na termíny oficiálních státních svátků. Každoročně počátkem dubna se konaly v Athénách „velké dionýsie“. Slavnosti byly několikadenní a účastnili se jich Všichni svobodní občané. Ve svém dozrálém stádiu – v období athénské demokracie za Perikla v 5. Století př. n. l. – měly tuto podobu:
Prvního dne byla do Athén slavnostně převezena dřevěná socha Dionýsa a proběhlo představování autorů a herců (proagó). Druhého dne se konal průvod a oběti, večer pak hody (kómos). Třetího dne se soutěžilo ve sborovém přednesu dithyrambů. Čtvrtého dne proběhla soutěž pěti autorů komedií. Po čtyři další dny bylo denně hráno po třech tragédiích (trilogie) a jednom satyrském dramatu od téhož autora. Jeden z devíti členů athénské zprávy (archontů) rozhodoval o výběru soutěžících a každému pak přiděloval bohatého občana (choréga), který provedení zajišťoval finančně a organizačně. Vítěze, jemuž byla udělena i finanční odměna, určoval sbor desíti soudců. Hrálo se od časného jitra a v hledišti se scházeli všichni svobodní občané. Nosili si do divadla jídlo a pití, trávili tam denně osm až deset hodin. Vstupné se neplatilo.

Architektura divadla
Pro soutěže byla budována v četných městech velkolepá divadla pod širým nebem. Zpočátku byla dřevěná, později kamenná. Měla polokrouhlé hlediště se stupňovitě se zvedajícími řadami sedadel, pod nimiž byly umístěny hliněné nebo bronzové rezonanční nádoby. Měla kapacitu až 20 000 míst, i více. Na protilehlé straně uzavírala prostor obdélníková budova (skéné), v níž byly šatny herců. . Z této budovy vedly tři vchody na jeviště (proskénion, legeion), které mělo hloubku asi tři metry a táhlo se po celé délce budovy (tedy až 40 metrů). Pod jevištěm byl snížený kruhový prostor (orchéstra), kde byl umístěn sbor a někdy tam byla i čestná sedadla. Vstupovalo se dovnitř dvěma postraními vchody (parodoi). Po stranách jeviště stáli dva otáčivé hranoly (periakty) s malbou znázorňující detaily dekorace. Řecké divadlo znalo různá technická zařízení, například výsuvnou plošinu, jeřáb ke spuštění boha, zařízení na speciální zvukové a vizuální efekty (hromy a blesky). Vedle tohoto velkého divadelního prostoru existoval jakýsi typ „komorního divadla“, kde se pěstoval přednes a zpěv. Různých typů divadel postupem doby přibývalo, takřka každé větší město mělo svá divadelní zařízení.

Úloha herce
Hra pod širým nebem kladla velké nároky na herce. Jako celek bylo řecké divadlo syntézou mluveného slova, zpěvu a tance. Zpěv a tanec příslušel sboru, který byl ve starších dobách až padesátičlenný. Herci, jejichž počet nepřestoupil čtyři, byli výlučně muži a hráli v maskách. Každý z nich hrál během trilogie několik rolí a kromě hlavního herce (protagonisty) hráli ostatní více rolí i v každé její části. Používali paruky a bli oděni v dlouhé zdobené roucho, které se vyvinulo z roucha kultovního. Na nohou měli vysoké boty měkké kůže s vysokou podrážkou. Řecké herectví proslulo vysokým uměním přednesu a gestiky, jimiž musel herec zvládat obrovský prostor divadlo. Herci byli specializováni na herce tragédií a herce komické. Zejména první se ve splečnosti těšili velké úctě, byli vyznamenáváni někdy jim byly svěřovány i významné společenské funkce. Od roku 450 př. n. l. byla zavedena soutěž o nejlepší herecký výkon.

Náměty a formy divadelních her
Námětem tragického a zčásti i komického divadla byly děje řeckého bájesloví, příběhy divákům většinou známé. Dramatikové se proto nesoustřeďovali na příběhy, nýbrž na jejich filozofický či aktuálně politický význam. Ale i důležité historické události se stávaly tématem dramatického zpracování. Hry měly podobu buď jednotlivého dramatu nebo byly tři hry spojovány v celek trilogie. K ní byla připojována satyrská dohra, která látku pojednávala v komické rovině. Ve starších tragédiích měli herci zpravidla dlouhé monology, přerušované ve vzrušenějších pasážích střídavými kratšími replikami ostatních herců. Závazná byl jednota (ucelenost) děje. Jednota místa a času vyplývala z podmínek hry – ze stabilního prostoru a z toho, že se hrálo v exteriéru. Tragičnost situace vyplývala ze střetání hrdinů s nadosobními věcmi – s osudem, zákony či bohy. Proto má antická tragedie především etické a filozofické poslání. Cílem díla byla katarze, vnitřní očista diváka pocity prožitými při představení. Protože v hledišti byla přítomna celá obec, měla tato očista kolektivní povahu : projevoval se tak společensko – politický charakter řecké tragedie. Nejslavnějšími autory tragédií byli Aischylos, Sofoklés a Eurípidés.

Aischylos
Aischylos (525 – 456 př. n. l.) napsal asi devadesát děl. Na pozvání tyrana Hieróna prováděl svá díla na Sicílii, kam na sklonku života také z politických důvodů uprchl. Zažil dobu rozkvětu Řecka, což se projevilo v jeho díle, které je naplněno ušlechtilými lidskými ideály, obranou pozitivních hodnot řecké pospolitosti a neměnného božského řádu, jak je to zřejmé zvláště ze zachovaných tragédií Prosebnice, Sedm proti Thébám a Upoutaný Prométheus. Nejvýznamnějším dochovaným dílem je trilogie Oresteia, drama zločinu, trestu a vykoupení. Úhelným kamenem jeho etiky byl pojem „hybris“ – překročení únosné míry v jednání a myšlení člověka, po němž vždy následuje trest bohů. V tom byl poplatný dobovému ideálu uměřenosti, jehož zachováváním se člověk vystříhal porušení stabilního božského uspořádání světa. Ve zlomku, který se dochoval z Aischylova rozsáhlého díla, je také jakási první „dramatická reportáž“ o nedávné události – námětem hry Peršané je vítězný boj Řeků proti perské invazi.

Sofoklés
Sofoklés (497 – 406 př. n. l.) navázal na Aischyla, ale lišil se od něj hlubším psychologickým prokreslením postav. Omezením úlohy sboru, zavedením třetího herce a některými novými postupy si vytvořil prostor pro sestup do nitra člověka a vyjádření konfliktů, jež se odehrávají uvnitř hrdinů, jak o tom svědčí dosud hrané tragédie Antigoné, Ělektrá, Král Oidipús. Neskládal již trilogie, ale jednotlivé uzavřené tragédie. V době, kdy hospodářská situace řeckého státu dávala průchod skepticismu a relativismu sofistické filozofie, ohajoval bortící se hodnoty a ukazoval člověka ideálního, takového, jakým by měl být.

Eurípidés
Eurípidés (485 – 406 pč. n. l.) podroboval tradiční hodnoty rozumové kritice, polidští bájeslovné látky, s nimiž nakládal značně volně, a do svých her vkládal aktuální úvaha, v nichž kladl důraz na subjektivní nároky a práva jedince proti požadavkům společnosti a ustálenému řádu. Konflikty jeho děl obrážejí narůstající kritické dituace uvnitř řecké společnosti. Eurípidés se také jako první zabýval společenským postavení ženy, jak dosvědčuje jeho nejslavnější tragédie Médeia a další díla s touto tématikou: Elloktrá, Hippolitos, Trójanky a Bakchantky. U Eurípida ztrácí sbor svůj někdejší význam a tradiční skladba tragédie je uvolněna; soustřeďuje se k momentům dramatického napětí a dílčím výjevům je poskytován takový prostor, aby mohla plně a účinně vyznít jejich divadelnost.

Autory nejstarších řeckých komedií známe pouze jmény. Ze sicilského Epicharma se zachovalo několik zlomků, které svědčí o výrazném komediálním talentu; předvádějí v komickém zrcadle příběhy Homéra. Nejznámější řecký komediograf Aristfanés postihuje výsměchem zlořády upadající athénské demokracie z pozic chvalořečníka „starých časů“. Projevem jeho konzervativní satiry je komedie Žáby, kde v souboji dramatiků výtězí Aischylos nad Eurípidem, tedy tradiční staré hodnoty nad rozkladným novátorstvím. Jeho komedie vynikají vyhrocenými komickými situacemi, ostrými šlehy a komediálními nápady, jsou divadelně nesmírně působivé. Zušlechtil dědictví starší komedie, ale využil tradice komického herectví. V dalším vývoji se komické řecké divadlo ukázňuje, ztrácí ostří politické satiry a tematicky se obrací spíše k oblasti soukromého života. Prohlubují se charaktery postav a na jevišti se formují typy. Představitelem této uhlazenější podoby komedie je Menandros. Účinek jeho her plyne z prokreslení povah, vtipnosti dialogu a umné intriky. Ve veselém divadle přetrvává dionýská bujnost. Veselé divadlo bylo oblíbeno zvláště v plebejských vrstvách. Používalo se v pantomimách doprovázených mluveným textem, jež líčily reálné výjevy ze života a v nichž vystupovaly také ženy.

Vývoj divadla na území Římské říše
Zejména toto komické plebejské divadlo silně ovlivnilo počátky a vývoj divadla na území Římské říše, která v kulturním ohledu a zvláště v oblasti divadla převzala řecké dědictví. Jeho nejstarším typem je tzv. atellánská fraška, nazvaná podle města, kde byla pěstována. Bylo to improvizované komické divadlo, čerpající z lidského života a užívající ustálené komické typy. V polovině 4. Století před n. l. pronikly do Říma spolu s etruskými kněžími magicko – náboženské hry, které se v upravené formě později staly součásti tzv. římských her a zaujaly důležité místo vedle her sportovních a různých podívaných.Z etruštiny přešel do latiny také název herce : histrio. Jinak převzali Římané tvary divadla od Řeků, čímž v podstatě zamezili rozvoji vlastního divadla. Postupně však provedli některé změny, tykající se hlavně architektury a techniky divadla.
Také pozměnili řecký divadelní prostor tím, že prohloubili a prodloužili jeviště, takže mohlo sloužit nákladným a velice výpravným hrám. Sbor vystupoval na jevišti a v původní řecké orchéstře byla zřízena sedadla pro významné hodnostáře a boháče, chudina byla vykázána do vzdálenějších a nejvyšších řad. Zdokonalili divadelní techniku zavedením nových strojů, divadelní budovu pokryli plátěnou střechou pro větší pohodlí zvláště publika a zavedli novinku, dvě opony (jednu hlavní, spouštěnou shora, a druhou pomocnou), čímž rozdělili původně jednotný prostor, společný pro herce i diváky. Kromě toho existovala také menší divadla pro neveřejná představení, cirky pro gladiátorské hry, vodní nádrže pro divadelně předváděné námořní bitvy aj.
Herci zprvu pod vlivem etruských tradic hráli bez masek, odění v bohatá roucha; později se vlivem Řecka bohatě uplatňovaly masky, kothury, v komickém divadle bujné deformace. Velký důraz byl kladen na dokonalost mluveného projevu a vysoké úrovně dosáhla mimika i gestika, propracovaná do značných detailů. Divadlo bylo v Římě a celé říši značně oblíbeno, bylo především zdrojem zábavy a potěšení. Společenská funkce řeckého divadla byla zanedbávána, možno říci, že byla ztracena a zapomenuta. Cílem divadla bylo především odvrátit pozornost od politických a hospodářských problémů státu. Vášeň pro divadlo a společenské důsledky popularity jeho vykonavatelů byly tak veliké, že v něm mnohdy působili jako herci i vysocí hodnostáři a někdy i sami císařové. V oficiálním společenském hodnocení byli ovšem herci v povržení, protože většinou pocházeli z řad otroků, ale to nebránilo, aby soukromě byli často v největší oblibě, zejména u svých milců a milenek z řad vysoké aristokracie, kteří je nezřídka i bohatě obdarovávali.
Římané zachovali řecké rozdělení divadla na vážné a veselé. Zatímco komické divadlo žilo od dávných dob římského státu hlavně ve svých plebejských podobách, které byly považovány za „nízké“, literární římské drama se utvářelo v první polovině 3. století př. n. l., a to v podobě překladatelů řeckých tragédií a komedií. Zasloužil se o to především Livius Andronicus, otrok řeckého původu. Roku 207 bylo státem povoleno založení organizace herců a dramatických spisovatelů; její členové volně zpracovávali řecké předlohy pro potřeby římských divadel spisovali komedie a tragédie dvojího druhu – s řeckými náměty (palliata) a s tématy z římské historie a života(togáta). Názvy pocházejí z kostýmování herců, jež bylo pro tato dva druhy rozdílné. Zájem o komediální divadlo zatlačil do pozadí tragédii, jejímž nejvýznamnějším římským představidelem byl filozof Lucius Annaeus Seneca , který ve svých dílech (Medea, Phaedra) stupňoval dramatické napětí svých většinou řeckých předloh do krutých výjevů a drastických scén, prokládaných moralizujícími úvahami. Bohatší je dědictví římské komedie, jejíž nejvýraznější představitel Titus Maccius Plautus se zapsal do dějin divadla bujnými komediemi s živou lidovou řečí a divadelně působivými typy. Divadelní kvality jeho komedií zajistily části jeho díla životnost až do našich časů; mnohé z nich inspirovaly i pozdější dramatiky (Molier, Shakespeare, Klicpera). Terentius byl autorem komedií podstatně uhlazenějších, jeho styl byl kultivovanější, v jazykových prostředcích i divadelních situacích střídmější.Dívka z Andru, Formio a Kleštěnec ožily v evropském divadelnictví zvláště v období humanismu a za renesance.

Úpadek divadla
V 1. století př. n. l. a na rozhraní letopočtu převažovala v komediální tvorbě domácí tematika a veselé divadlo se bohatě rozvinulo v různých podobách. Pěstovaná byla „atellana“, které se věnovala zvláště římská „zlatá mládež“ a v níž převažovala obhroublá karikující komika, často obscénní. Provozován byl minus, obměňující řecké prvky a vyhovující požitkářskému publiku i předvádění erotických praktik. V minu vystupovaly také herečky, pocházející většinou rovněž z řad otrokyˇm a podobně jako jejich mužští partneři konkurující profesionálním kurtizánám. Mnozí vzdělanci odmítali tyto úpadkové podoby římského divadla, ale většina diváků, zvyklých na drastické podívané z cirku, minus přijala, ba vyžadovala si ho. Výrazným komickým typem minu byl šašek (stupidus). Také žánry komické i tragické pantomimy, kde tanečník za doprovodu přednášeče předváděl různé příběhy a situace, se v římském prostředí posléze zvrhly v úpadkovou záležitost, zabývající se ponejvíce sexualitou. Tyto pokleslé podoby divadla vzkvétaly zvláště v 1. století n. l. za císařů Nerona a Caliguly, kteří sami v představeních účinkovali, a zůstali oblíbenou zábavou až do zániku římské říše v 5. Století n. l

Řečnictví

Řecko a Řím – kolébka rétoriky
V Řecku bývala rétorika jednou z nejzávažnějších věd : královnou věd byla filozofie, bájící o základních otázkách lidského života, jeho smyslu, o pravdě, o logice myšlení, ale hned vedle ní byla uváděna rétorika. Řecká demokracie předpokládala. Že se celá obec sejde, aby hlasováním rozhodla o nezávažnějších otázkách. Tyto otázky však někdo musel občanům vyložit, protože neexistoval tisk. Hlavním komunikačním prostředkem byl živý lidský hlas. Ten musel ovládat celé náměstí, amfiteátr, senát. Řečník musel vyslovovat zřetelně a mluvit přesně, jednoznačně. Politik, herec, soudce, učitel, obchodník – ti všichni byli úspěšní do té míry, jak dalece byli rétory, jak dalece dokázali hlasem ovládnout prostor a argumenty ovládnout mysl lidí.
Řekové věnovali mnoho úvah ve spisech problému pravdy v rétorice a problémům etiky rétora. Dobře si uvědomovali, že jako nůž může člověku ukrojit chleba nebo probodnout srdce, tak i řeč může nadchnout tisíce lidí k velkým činům nebo k divokému řádění. U klasický filozofů a rétorů čteme úvahy o řeči senzorické a řeči motorické. Senzorická řeč je ta řeč, která je přijímaná smysly, tedy řeč ze zorného úhlu posluchače. Motorická řeč je tatáž řeč nazíraná z pohledu řečníka, tedy řeč, která má vést posluchače k akci. Klasická rétorika si dobře uvědomovala, že hodnotit řeč je nutno z obou těchto pólů, jak z pozice řečníka, tak z pozice posluchačů. Skutečný rétor myslí nejen na obsah a formu svého projevu, ale i na jeho účinky v sociálním terénu, do něhož jeho řeč vstupuje.
Řečtí rétoři znali i onen vztah mezi myšlením a řečí. Věděli, že logické myšlení je základem logického projevu. Způsob řeči jest obrazem ducha – takové bylo heslo starých Římanů. Myslíme ve slovech, řeč je myšlením nahlas. Docenění rétoriky ve starém Řecku a Římě našlo výraz v tom, že člověk byl po staletí nazýván homo loques , tedy „tvor mluvící“. Až v 18. století se objevuje označení homo sapiens, tedy „člověk rozumný“, „tvor myslící“.
Mladí Řekové hledali poučení u zkušených řečníků a takovým byl sicilský velvyslanec v Athénách Gorgiás z Leontin. V r. 427 př. n. l. vyhověl požadavkům mladých posluchačů a založil první rétorskou školu. Gorgiás tvrdil, že týž význam má moc slova pro rozpoložení duše, jako má složení léků pro stav těla.

Hippokrates
Ve stejné době žil v Řecku slavný lékař Hippokrates a jeho zájem o řečnictví dokazuje, jak byla rétorika obecně uznávanou vědou. Hippokrates chápal zdraví člověka jako harmonii jeho šťáv. Šťávy podle Hippokrata zakládají i různost temperamentu jednotlivých lidí. Převláda-li krev, je člověk sangvinik. Převládá-li cholé (žluč), je to cholerik. Člověka ovšem může ovládat i chlen (flegma), potom je flegmatik. Může být i pod vlivem šťávy zvané černá žluč (malania cholé) – takový je melancholik. Hippokrates se potom zamýšlel jak se tyto typy temperamentu odrážejí rétoricky, v jejich projevech. U typu tak slabého jako je melancholik, upozorňoval na nebezpečí frází: bojí se vyslovit a postavit se za vlastní názor, skrývá se za citáty, za výroky mocných , jeho řeč bývá snůškou cizích myšlenek a výroků jiných lidí. Sangvinik bývá silná osobnost a také výborný řečník. Je ovšem i zde jisté nebezpečí – podceňování slabin.

Démosthenes
Mimořádně slavným řečníkem Řecka ve 4. století př. n. l. byl Démosthenes. Byl velmi málo přírodou vybaven k dobré řeči, měl potíže s dechem, měl slabý hlas, nejasnou výslovnost, navíc nepříjemný tik (potrhával při řeči ramenem). Začal tedy běhat po pobřeží a překřikovat příboj. Postupně se mu upravil dech a zesílil hlas. Nepříjemného tiku se zbavil tak, že se postavil pod strom, na větev pověsil meč, který ho při každém trhnutí hrotem odnaučoval, až ho nakonec tomuto tiku odnaučil. Potíže s výslovností vyřešil pomocí oblázků, jimiž si podložil jazyk a trénoval tak dlouho, až jich nebylo za potřebí. Démosthenes přednášel útočné řeči proti Filipovi Makedonskému, tzv. filipiky.

Sokrates
Sokrates bojoval za etická měřítka v rétorice a vypracoval metodu systematického vedení rozhovoru. Podle něho rétor je povinen bojovat za pravdu. Podobně jeho žák Platona označoval rétoriku za psychagoria, tedy vodění duší, a již z toho vyvozoval odpovědnost řečníka. Ve starém Římě zastával obdobmé názory Marcus Tullius Cicero. Napsal řadu spisů o rétorice, např. De inventione, Orator aj. požadoval, aby si řečník kladl tři základní cíle : dokázat pravdu, získat sympatie a pohnout k jednání. Etický způsob pravdy stojí u něj na prvém místě.

Nejen v Řecku, ale i v Římě byla celá plejáda skvělých rétorů a učitelů i teoretiků rétoriky.Cornelius Tacius napsal Dialog o řečnictví. V něm zaznamenává spor mezi rétorikou a poezií, kritizuje vyumělkovanost rétoriky v tomto období v Římě, její úpadek k manýrismu. Dalším takovým rétorem byl Marca Fabia Quintiliána. Napsal 12 knih o rétorice. Byl prvním státním učitelem rétoriky.
Praxe v Řecku se tak silně dožadovala výuky rétorů, že se objevili profesionální pisatelé soudních řečí, kteří podle přání zákazníka vypracovali úderné obžaloby či způsobilé obhajoby. Ba dokonce sofisté neváhali cestovat od města k městu a poskytovat kursy rétoriky. Později dochází k jejich úpadku a řada autorů kritizovala jejich sofistiku – ochotu vést slovní sporo cokoliv, bez ohledu na realitu, pravdu, zásady.

Aristoteles
Největším z řeckých myslitelů, který zformuloval řadu principů, na nichž stojí rétorika dodnes, byl Aristoteles. Jeho nejznámější spis se nazývá Rétorika. Aristoteles se zabýval celou řadou věd. Někdy bývá nazýván „akademií věd starověku“. Byl vychovatelem Alexandra Velikého. Pro rozvoj myšlení o společnosti měl kardinální význam. Zvláště významnou pro společenské vědy je jeho definice člověka : „Člověk je tvor společenský“, bytost jejíž hlavní znaky , především řeč, vytvářejí společnost.V r. 347 napsal svůj spis Rétorika ve třech knihách. V nich ukazoval, že řeč je třeba chápat jako nástroj komunikace . z toho plyne, že její hlavní funkcí je zajišťovat soudržnost lidské společnosti. Pro každého člověka, který se chce zabývat rétorikou, jsou významné tři nauky, kterými by měl projít.: natura – ars et doctrina – exercitato.
 Natura znamená uznání, že pro mistrovství v řeči jsou důležité předpoklady dané přírodou : zdraví, dobrý dech, znělý hlas, odpovídající vzhled, bystrost ducha atd. je proto nerozumné chtít od kohokoliv vynikající výsledky v rétorice, jestliže trpí těžkým astmatem. Objektivně ovšem platí, že přes 95 %lidí má základní předpoklad stát se dobrým řečníkem .
 Ars et doctrina – tedy umění a věda. Aristoteles velmi předvídavě ukázal, že rétorika má své zákonitosti, které popisuje teorie a tu je nutno zvládnout. Ale že je to také umění, a to je nutno nejen z knih studovat, ale i ze života se učit, poslouchat nejlepší řečníky a umět napodobit umělecké prvky v jejich řečnických vystoupeních.
 Konečně třetím úkolem, vyžadovaným klasickou rétorikou, je exercitáto. Jde o to, že dobrý rétor nevzniká jedním geniálním projevem, nýbrž poctivou a dlouho opakovanou dřinu. Opakováním, novými a novými pokusy, i když ten první skončil přímo katastrofálně.
Aristoteles mnoho přemýšlel i o osobnosti řečníka. Protože řeč byla pro něho především nástrojem komunikace, a tedy mohutnou silou společenskou, vyžadoval o rétora ethos (mravní zásady, pravdivé ideje), pathos (schopnost působit na city lidí) a logos (rozvinutý rozum, moudrost schopnost logiky).

Pěti prvky klasické rétoriky, kterými se ukazovalo rétorům, jak připravovat projevy, aby obstály v senátě, před soudem či před studenty, byli : invence (vyhledání důkazů), organizace, styl, zapamatování a přednes. V duchu těchto principů klasická rétorika vytyčila stále platné požadavky na stavbu projevu. Každý přednes má mít vždy úvod stať a závěr. V klasickém Řecku se ona stať (podstata) nazývala argumentatio a byla považována za jádro projevu, těžiště rétorického vystoupení. Byla to rozhodující část projevu.

Historie přináší mnoho důkazů, že lidé už před tisíciletími si byli vědomi síly slova a významu řeči. Jistě ne náhodou zařadil i Budha mezi osm hlavních lidských ctností řeč.

Menu

Toplist

Oblíbené odkazy

Vyhledávání

Archiv